Studenti společensko-kulturního semináře měli za úkol navštívit výstavu Krištofa Kintery Nervous Trees v galerii Rudolfinu.
Krištof Kintera je jedním z nejžádanějších současných českých umělců, vystudoval pražskou AVU v ateliéru Milana Knížáka. Třikrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Kintera vytváří objekty s civilizační tematikou, kinetické sochy, které mluví, figury, jež tlučou hlavou o zeď, bouřící se elektrospotřebiče.
Daniyar Sabitov, K5
“Nervous Trees“ je výstava o post-člověčeskou budoucnosti. To je čas, kdy se člověk octl zbytečným, a hosté výstavy vypadali jak přízraky z minulosti.
Na výstavě jsem si pomyslel tři věci.
- Nervózní stromy Krištofa Kintery vypadají jako na obrázcích v “Malém princí“ Antoina de Saint-Exupéryho. Antoin psal, že Malý princ každé ráno vytrhaval baobaby, protože když nevytrhat jich zarostou celou planetu. “A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, roztrhnou ji”. Na obrazku tři baobaba vypadají jako atomoví bomby kteří roztrhnou planetu. Země je taký nervozná, že lidé zničí ji svýmí technologiemi.
- Filozof Marshal McLuhan píše, že se člověk pořád nachází ve stavu extenze. Například, fotoaparát je rozšíření oka, kladívko je rozšíření ruki a kolo je rozšíření nohy. Píše že elektrické technologie rozšiřili centrální nervovou soustavu. “Nervózní stromy“ prorokuje čas, kdy se člověk rozpustit ve svém elektrickém rozšíření.
- „We all want to be cleaned” vypadá pro mě jako obraz V. V. Verešaginova „Apoteoza valky”. Lebky na obraze jsou taky čistí a bílí jako hora praček na výstave. Zdá se, že purifikace je konec nebo cíl všeho.
Myslím, že výstava pana Kintery je několik pesemestická, ale z jiného hlediska vidím, že se bez lidé svět taký plní obsahem.
Anatoliy Chernoussov, K5
Postpřirodná výstava Krištofa Kintery v Rudolfinum
Co vás napadá, když slyšíte o ´postapokaliptický svět´? Skončil se lidský rod a stojí všudy vysoké budovy a rezavá auta a světem vládnou rostliny. Kdo ustanovil, že po lidim bude přiroda? Proč nemůže být postpřirodný svět?
Ve své novele ´Nepřemožitelný´ Stanislaw Lem opsal planetu, na které mrtvý život nejen vítězil, ale i začal se změnit podle zákonů nekroevoluce. V průběhu te nekroevoluce vzniklo a pak zemřelo velké množství druhů mechanizmů. Byly tam svoje ´flora´ a ´fauna´.
Výstava se začíná instalací, která, podle deklarace autora, je prvním a zároveň i posledním dílem. Nazývá se ´Disappearing fig.01´ a známenuje zaník autora, diváků a lidstva.
Pak se objevuje a rozvoje se mrtvý život.
Dál znovu vidíme Autora, který zemřel s ostatními lidmi, protože, podle tradice moderní umění, autor chce otevřeně říct divákům, že není tady žadná umělecká magie. Neboť, jak řekl Joseph Beuys každý může být umělcem.
Ale neobejí se beze hry. Určitě, postpřirodný svět je vytvořen umělcem, ale na stěně ateliér vedle výkresů a kladiva z ironickém jménem Dušan (Duchamp) jsou herbář sklizení panem Kinterou, který se společně s diváki trefil za pomoci stroje času do budoucnosti.
V lidským světě nic nezmizí beze stopy, nové společenské uspořádání rostou na základě minulých. V postpřirodnem světě ten zákon platí bezevýjemečně. Tady ze hromady technogenního odpadu rostou mrtvé houby a květy, tady mrtvé mechanizmy uchovávají paměť o životních bytostech, dělají jim sochy úplně lidsky idealizujíce hrdiny minulosti a dodávajíce ikonám současné ctnosti. 
Mrtvý život dokonce uchoval víru v boha, jako roboty-mnichy ze sbírky ´Hvězdné deníky´ Stanislawa Lema (´Dvacet první cesta´).
Výstava se končí nejnovější instalscí ´We All Want to Be Cleaned fig.17´. Je apoteóza války lidstva s človečností, kterou lidé nepřežijou, po kterou zůstanou jenom stroje perouce naše hříšné duši.
Daria Proskuryakova, K3
O tuto výstavu je těžké něco říct. Je to plné nějakého podivného, duševně nemocný rozum.
Z novinového článku:
„Jeho hlavní tématy vždy byla role jednotlivce ve společnosti ,konfrontace individua a aparátů …“
Osobně jsem se cítil svobodu v jeho pracích , dětskou radost a úsměv a zároveň smutek. Překvapivě je čas-náročná práce , z níž se získává něco, co je nezapomenutelný.
Alexandr Logovik, K2 a Daria Loshchakova, K4 našli dílo Krištofa Kintery i mimo galerii.
Byli jsme ve parku Folimanka v úterý a šli jsme k Nuselskému mostu, který taky má ještě jedno jméno „Most sebevrahů“. Pod mostem je zajímavý památek ve formě lampy. Ten památek svítí nahoru a symbolizuje život člověka, který stojí tam. Šli jsme tam, protože je to blízko pro nás a to je velmi zajímavý památek, který má hluboký smysl. Autor se jmenuje Krištof Kintera a říká, že ten památek svítí vzhůru, aby pomoct lidí udělat konečné a závažné rozhodnutí. Ten park je velmi velký a taky jsme byli tam večer, protože bylo málo lidí. Je zajímavě a strašně, když stojí uprostřed parku pod mostem opuštěná lampa, která světí nahoru Bohu. To byla zajímavá téma, proto jsme chtěli přečíst víc informací na internetu. Když přijde moji kamarádi, chtěl bych poradit je jít na to místo a přemýšlet nad svém životu.