Kolik je v Praze soch, plastik a pomníků se snad ani nedá spočítat. Chodíme kolem nich mnohdy bez povšimnutí, často o jejich existenci ani nevíme. Pojďme se podívat na sochy, které zaujaly studenty společensko-kulturního semináře.
Alina Ezhova, K7
Mám ráda literaturu, a proto jsem měla zájem o památnících spisovatelů. V Rusku máme hodně takových památníků, a chtěla jsem se podívat, jak je to v Česku. Po lekcích na Krystalu jsem jela na Malostranskou, kde jsem chtěla uvidět první sochu — českého básníka Karela Hynka Máchy. Je na Petříně, blízko kterého Mácha se narodil. Sochu vyhotovil Josef Václav Myslbek v roce 1912.
Mácha byl romantickým basníkem, a jeho bronzový pomník vypadá taky romantický. Autor „Máje“ nakloní hlavu a drží v rukách pero a kytice, která může symbolizovat jeho nejznámnější skladbu:
„…O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel…“
U nohou básníka je věnec, symbol smrti a uznání. Na pozadí zimního Petřínu památník vypadá trochu zasmušile a tragicky. Myslím, že pro romantického básníka to je přijatelné, ale bych chtěla přijít tam taky na jaře, protože teď nenašla jsem nic, coby mi říkalo o lásce na pozadí té smutné krajiny.
Pak jsem šla na Národní třídu. Tam jsem náhodně našla pomník Josefa Jungmanna. Jeho vyráběli Václav Levý a Ludvík Šimek. Jungmann taky má pero a papír v rukách. Památník je majestátní a je podobný některým pomníkům v Rusku.
Asi v 3 minutách chůze od toho pomníka je známá otočná hlava Franze Kafky od Davida Černého. Skládá se z rotujících nerezových panelů a stojí před moderním obchodním centrem. Části hlavy se málokdy schoduje, častěji je to chaotická konstrukce, a to muže symbolizovat duševní poruchu Kafky a jeho věčné pochybnost. Je ironie, že socha stojí před moderním obchodním centrem s kancelářemi, a Kafka pracoval v kanceláři a byl nešťastný. Je to velmi depresivní socha, která ukazuje bolest spisovatele, a je mi líto, že se stála turistickou atrakci.
Ale moje oblíbená socha Kafky stojí blízko synagogy a udělal jí Jaroslav Róna. To je malý člověk (Kafka), který sedí za krkem velké postavy bez hlavy, ruk a noh. Podoba je inspirována Kafkovým dílem Popis jednoho zápasu, ale taky mám asociace s obrazem malého člověka, typickým pro ruskou literaturu (Puškin, Gogol, Čechov).
Marie Tukanova, K2
Praha je starobylé, krásné a atmosférické město, ve kterém kombinuji úžasné středověké hrady a moderní, solidní výškové budovy. Pražská atmosféra moc inspiruje : silné kostely se zvedají k nebesům, někde zazní zvuk zvonků Staroměstského Orloje, Svatý Václav hrdě sedí na věrném koni, dívá se z výšky na náměstí, z Karlova mostu je vidět velký Pražský hrad, Tančící dům překvapí svou originalitou, na břehu Vltavy střilá celé hejno labutí, a útulné úzké uličky vytvářejí romantickou náladu …
Když procházíme po jedné z těchto středověkých ulic, můžeme vidět …Sigmunda Freuda, který visí na střeše budovy!
Přesně tak se otevírá druhá strana Prahy: do nebe se zvěda věže s miminy, kteří po ní lezou, Svatý Václav pořad stále hrdě sedí na koni, který je obrácený vzhůru nohama, hlava Františka Kafky „tančí“ uprostřed města, a na vltavském břehu labutě střikají s dětí, kteří mají kód namísto obličeje, a lidské embryo už několik let běží po jednom z nejběžnějších odtokových potrubí!
„Je to šílenství ?!“, vzniká otázka. Lepší jednou uvidět, než uslyšet stokrát. Před vámi jsou díla nejpopulárnějšího, mimořádného, kontroverzního a velmi talentovaného (podle mého názoru) českého sochaře Davida Černého. Není možná popsat jeho díla. Každý vidí něco jiné v nich. Umělec zřídkakdy komentuje své díla, takže dává divákům právo vybrat si, co přesně určitá socha znamená. Nicméně, všechny jeho práce lze kombinovat do jedného konceptu – protestu. Umělec dělá zábavu z politiky a stereotypů velmi zvláštním způsobem, který tvoří nejvíce protichůdné pocity. Ale co je posláním umělce? A je to nutit lidí, aby mysleli, nesledovali stereotypům. Myslím, že David s tím dělá skvělé.
Skulptury Černého mě otřásly do hlubin duše. Když se procházim po Praze, vždy se zastavím a pár minut se dívám na jeho stvoření. Domnívám se, že v současném „superpolitickém“ světě jsou zapotřebí takoví lidé, kteří si včas davaji “poskvrnění“ a nuti přemyšlet na sociální problémy a podívat se na ně s vlastnímy očima. Ale jestli z pozitivní nebo negativní stránky, umělec opouští toto právo pro nás.
Nataliia Ivonina, K1
Mám ráda moderní sochařství a vůbec moderní umění, a proto jsem se divala o víkendu na sochy Davida Černého a dalších současných sochařů. Nejvic mi líbilo, jak te sochy jsou rozmístěny v Pražském prostoru. Některý z nich je snadno najít, ale nachází se v překvapených místech, jako například socha Davida Černého “Kůň”, zobrazující svatého Václava sedícího na břiše svého mrtvého koně. Jiné sochy je těžké najít, pokud o nich přesně neznáte. Například, socha “Viselec”, představující Sigmunda Freuda, visícího za jednu ruku nad ulicí, po níž procházely turisté. Nikdo z nich pana Freuda neviděl a vůbec nepřemýšlel o jeho rozhodnutí mezi životem a smrtí. To samé je možně říct i o pamětniku potrátu na Anenské náměstí. Některé z nich ale můžeme pozorovat přímo v centru města, jako například sochy “Dům matky a dům syna” hned u Mánesova mostu. Ale komplikované je porozumět, jaký je v tom smysl. Abyste mohli opravdu pochopit tragický význam, který mají tyto sochy, musíte věnovat tomu čas a aspoň přečíst cedulku, která je vedle pamětníka. Jinak (jako většina turistů), projdete kolem a nevšimněte si jim.
Celkem toto rozmístění udělá z Prahy nějaký “kvest”, šifru a tajemný kod, jehož rozhodnutí může stát velkým požitkem.