Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět každý rok uvádí přes stovku kvalitních dokumentárních filmů z celého světa. Naši studenti u toho nemohli chybět.
Milena Makarova, K3
Minulý týden jsme byli v kině, podívali jsme se na film“ Ještě nekončíme“. Ten film byl promítán v rámci festivalu Jeden svět v kině Světozor v malém sálu. Vypráví příběh seniorů, kteří nehledě na svůj věk se stále umí radovat ze života. Jedna paní, které bylo 85 let, organizovala pro ostatní různé výlety a taky učila italsky. Další pán fotografoval a dělal výstavy, i když neměl jednu ruku. A byly tam i další příběhy lidí.
Konec filmu byl volný – každý ho mohl pochopit svým vlastním způsobem a přemýšlet, co bude dál. Přemýšleli jsme o tom, že senioři z Ruska nebo Ukrajiny mají určitě jiný život.
Film pro mě byl někdy těžký: když se všichni Češi smáli, nerozuměla jsem proč. Doufám, že někdy porozumím český humor. Líbil se mi tento výlet do kina, protože byli všichni spolu a bylo to velice poučné.
Alina Ezhova, K7
Minulý týden v České Republice se skončil festival dokumentárních filmů „Jeden svět“, který trval 12 dní a konal se v 35 městech (nevěděla jsem, že v Česku je tak hodně měst). Nic podobného v Rusku jsem neviděla.
Překvapil mě rozmach programu — desítky filmů každodenně. V první den jsem chtěla vykoupit všechny vstupenky, ale spokojila jsem se s pěti filmy místo sta.
Nejvíc se mi líbily dva filmy: „Příběh cesty kolem světa“ (Patrick Allgaier, Gwendolin Weisserová) a „Na jejích bedrech“ (Alexandria Bombachová).
První film je velmi dobrý a humoristický. On je o tom, jak slečna a kluk z Německa objeli svět za 4 roky a během tyto cesty narodilo se u ní dítě. Doporučím ten film každému, kdo rád cestuje.
Druhý film je těžký a dramatický. Je o jezídské slečně Nadje Muradové, která je dva roky mladší než já. Nadja ztratila 18 členů rodiny kvůli bojovníkům Islámského státu a byla sexuální otrokyní. Pak uprchla, začala bojovat za práva jezídů a minulý rok obdržela Nobelovu cenu za mír.
Taky jsem se dívala na film o homosexuálovi z Polská „Bezpodmínečná láska“, o egyptské revolucionářce „Amal“ a o feministce s uprchlického tábora poblíž Izraele „Co Walaa chce“.
Každý film provázela debata. Byla jsem mile překvapena tím, že už můžu rozumět hodně. Na jaké témata byly debata? Napřiklad, jak mluvit s dětmi o sexu. Nebo, jak říct rodiče, že jste homosexuál. Zajímavě, že ty debata navštívili i starší lidé.
Mezi dobrovolníky festivalů jsem viděla i lidi v invalidních vozíkách, a bylo to překvapení, že tělesně postižení mohou pracovat na masových aktivitách. V každém sále byly místa pro lidí v vozíkách a filmy provázely titulky pro neslyšící.
Iana Ermolina, K5
Píšu o filmu Neumlčené hlasy Beslanu, na který jsem se dívala během festivalu. Byl ten film o teroristické akci, která se proběhla v roce 2004 prvního až třetího září v obecně střední škole na jihu Ruska. Obvyklý školní svátek se skončil velkým počtem zemřelých lidí včetně malých žáků. V roce 2004 mi bylo teprve 4 roky, proto si prostě nepamatuji atmosféru v Rusku, náladu občanů kvůli hrozné situaci, již se stala. Ale když se koukám na takové moc tragická videa, tak se vždycky cítím špatně, mrzí mi to! Dobrý byl i ten fakt, že po konci filmu každý člověk z hlediště měl možnost zeptat se otázku, která pro něj byla důležitá.
A na otázky odpovídali hrdinky filmu, které nám povídali o tom, jak těžko jim bylo přijít o celou svou rodinu, o tom, jaký plán má jejich organizace, co by chtěly dosáhnout v budoucnu a tak dále. Poděkovala jsem jim, že se vůbec nebojí říkat pravdu, ani jestli budou odeslané do vězení.