Studenti Společensko-kulturního semináře dále poznávají krásy a poklady Prahy. Tentokrát ve Veletržním paláci
Valeriia Korshun, K1
Veletržní palác je pro mě jednou z nejoblíbenějších galerií. Myslím si, že je to opravdu výborné místo, kam můžeme jít za kulturou. Budova Veletržního paláce je nádherná a docela velká, patří ke stylu funkcionalismu. Díky velkým oknům, dominanci bílé barvy a jednoduchosti forem ten prostor vypadá jako ideální pro výstavy a expozice.
Uprostřed prvního patra se nachází velká světelná instalace, jež je podobná člověku s lucernou, který hledá pravdu. Ale čekala na nás výstava o umění v období první republiky, a proto jsme hned šli do čtvrtého patra.
Nejdřív jsme se dozvěděli, že je tam nejen tvorba českých umělců, ale také je nakoupeno, například, několik francouzských obrazů, což je určeno pro lepší pochopení hlavních tendencí v umění této doby a pro ukázku souvislosti mezi oběma uměleckými prostředími. Například, jak jsem pak zjistila, je tam par obrazů Matisse, Rousseaua, Gauguina, Moneta, Van Gogha a Courbeta.
Začali jsme obrazem Augusta Renoira, který se jmenuje Milenci. Předtím jsem ten obraz už viděla, ale hned mě zaujalo, jak naší průvodkyně nám o tom vyprávěla.
Pochopila jsem, že jsme měli štěstí, protože naší průvodkyně byla velmi erudovaná a znalá, dokázala vyprávět všechno o všem docela stručně a zajímavě. Nechtělo se mi, jako obvykle, jít a dívat se na expozici samostatně, chtěla jsem uslyšet a dozvědět se všechno, co bylo pro nás připraveno.
Poslouchali jsme také o obrazech Jana Zrzavého, Josefa Čapka, Jindřicha Štyrského, Toyen, a také trochu o několika sochách. Líbilo se mi také, že se průvodkyně snažila s námi spolupracovat a několikrát se nás ptala na malou analýzu toho, co jsme viděli. Každou tu analýzu pak doplnila a šikovně vysvětlila z hlediska reálných uměleckých a historických tendencí určitého období.
Když naší komentovaná prohlídka už skončila, každý měl možnost projít výstavou ještě jednou a podívat se na všechno samostatně, což jsem s radostí udělala. Trvalo mi to celkem asi dvě a půl hodiny, ale myslím si, že si tu možnost opravdu užila. Dokončila jsem tu prohlídku šálkem skvělé kávy v kavárně Jedna, jež je součástí budovy Veletržního paláce.
Iana Ermolina, K5
Během naší návštěvy do Veletržního paláce se mi hlavně líbila naše průvodkyně, která nejenom vyprávěla nám zajímavé údaje o obrazech, ale také se snažila uvolnit náladu, proto dělala hodně legrací.
To bylo fakt dobré, jinak si myslím, že bychom mohli usnout. Líbilo se mi také to, že celá galerie byla rozdělena na části podle přesné doby umění nebo určitého směru, to docela má smysl pro té lidé, jež nedokážou mít průvodkyni. Takovým způsobem je mnohem lehčí aspoň mít představu o tom, kam návštěvník přišel, jaké směry jsou představené v galerii a co se vůbec tam děje.
Zapamatovala jsem obraz, který se bezpochyby stal jedním z mých nejoblíbenějších. A je to obraz Auguste Renoira „Milenci“. Zaujala mě žena, hlavně barva její obličeji, jež bylo světlo modrým. Průvodkyně uvažovala, že žena na obrazu vypadala zeleně nejen, protože byla v lese a sluníčko svítilo skrz stromy. Muž přece vypadal normálně! Zásadní příčinou byly historické údaje, které se konaly ve Francii v 19 století. Jde o to, že v této době vzniká hodně ženských hnutí, takových aktivistek-feministek, jež bojovaly za své práva pomocí demonstrací a hladovek. Proto občas jejich tváře vypadaly takhle nemocně kvůli absenci jídla.
