Na Společensko-kulturním semináře se studenti seznámili s Operací Anthopoid. Na studenta Kokoro Y. to zanechalo nesmazatelní dojem:
Rozhodl jsem se navštívit Památník Operace Anthropoid, protože tato událost je podle mě jedna z největších v české historii, která silně vyniká v mé paměti a moc se zajímám o tom, co se stalo. Než jsem přiletěl do České republiky, nevěděl jsem nic o české historii. Ani jsem nevěděl, kdo je Václav Havel. Měl jsem se příležitost učit české dějiny ve škole a proto, abych ji lépe rozuměl, podíval jsem se na několik filmů o české historii.
Jednoho dne, koukal jsem na film o Anthropoid a to byl pro mě největší šok. Byl to též jeden z klíčových válečných příběhů, ale atentát by byl úplně něco jiného, než co mě zaujalo. Je těžké si to představit, na dlouho se skrýt a celý den jenom plánovat jak někoho zabít. Jak byli usmrceni v kostele mě rovněž hrozně překvapilo. Nyní bydlím blízko Chrámu svatých Cyrila a Metoděje. Občas chodím kolem, ale přetím, než mi to můj kamarád během procházky řekl, neuvědomil jsem si, že zrovna tohle bylo místo, kde se ten masakr konal. Když jsem uviděl to malé okno, slyšel jsem výkřiky, zvuk výstřelů a pouštění vody. Právě v tom okamžiku jsem pocítil, že na tuto historii nikdy nezapomenu.
Když jsem vystoupil na zastávce Vychovatelna, byl jsem nějak zasmušilý. Nemohl jsem pořádně dýchat, nejen kvůli vzrušení, nýbrž i nervozitě. Sešel jsem schody do podzemním průchodu, bylo tam několik obrázků, které související s antropoidem. Napadlo mě, že každou scénu jsem se díval ve filmu a hlavně obraz malého okna v Chrámu svatých Cyrila a Metoděj získal moji pozornost. Pozvolna jsem zamířil k Památníku operace Antropoid a dostal jsem velký šok z toho, co jsem viděl. Památník tam stojí jako téměř neviditelný. Najednou jsem byl smutný. Základ památníku byl rezavý a vedle něj projížděla auta, jakoby se lidé snažili zapomenout, co se opravdu v té době stalo.
V Japonsku zachováme hodně historických míst z druhé světové války. Například jeskyně v Okinawě, kde se lidé kryli před americkými vojáky a byli zabiti, či památník míru v Hirošimě. Japonci budou takovou historii vždy vnímat velmi silně a je to velmi důležité, proto nebudeme opakovat tuto hroznou historii. Doufám, že příběh druhé světové války se bude předávat z generace na generaci, abychom si mohli vážit života v míru.