Studenti semináře SKS měli za úkol podívat se na Národní třídu ve státní svátek 17. listopadu a něco o tom napsat.
Tady je několik textů a fotek.
Angelina Bocharova
Ve středu 17.11.21 se v Česku slavil Den boje za svobodu a demokracii.
V tento den jsme s kamarádkou nejprve jeli na Václavské náměstí. Bylo tam hodně lidí a policie, všichni byli velmi přátelští a klidní. Vedle pomníku svatého Václava stála velká scéna, na kterou vystupovali různí lidé, umělci, politici a dokonce i děti. Zpívali české písně a říkali krásné motivační projevy.
Pak jsme došli pěšky k hlavnímu místu tohoto svátku-Národní třídě. Bylo tam hodně lidí, ještě víc než na Václavském náměstí. Lidé uspořádali průvod, všichni hlasitě křičeli slogany, nesli velké plakáty, hráli na různé hudební nástroje.
Potom prošli jsme slavnou kavárnou “Slavia” a šli na most Legií a odtud jsme dívali se na show dorony v nebi. Zobrazovali vlajku ČR, klíče, znamení “Peace” a datum svátku. Bylo to velmi krásné, ale přehlídka trvala jen 5 minut. Lidé, kteří přišli pozdě, nic neuviděli.
Pak jsme šli na náměstí Václava Havla. U “jeho srdce” lidé položili spoustu svíček. Pak jsme došli k památníku na počest 17.11. A bylo tam ještě víc lidí a celé pole svíček. Bylo to opravdu krásné. A pak jsme slyšeli kultovní píseň Marty Kubišové “Modlitba pro Martu”, která zazněla z balkónu nad davem slavícím Den boje za svobodu a demokracii. Tentokrát ji zpívala zpěvačka Jana Kirschner.
Valerie Chizhova
Ve středu v Česku slavili svátek Demokracie a Den Studenta.
Po celé zemi se konaly různé akce. Vím, že v Brně byla schůzka běloruských migrantů, a v Praze byli protesty a mítinky proti vlády v Rusku a v Bělorusku. Ale jsem nebyla tam.
Navštívila jsem v ten den festival svobody, který se konal na Národní Třídě. Bylo tam hodně lidí, všichni vzpomínali 1989 rok, když národ dokázal vyhrát.
Na festivalu hráli muzikanti, rozdávali květiny, pili pivo a svařák. V ten den lidi nosí stuhu s vlajkou ČR, nikdy je neviděla, proto pro mě bylo to moc zajímavé.
Na Třídě stáli transparenty, na kterých byla napsána historie revoluce. Viděla jsem v ten den mnoho dědečků, kteří četli a plakali. Bylo to velmi dojemné.
Největší shluk lidí byl u památníku revoluce. Tam všichni skládali květiny a svíčky.
Ještě, vedle Národního Divadla byla výstava starých aut.
Večer jsem se vrátila na Třídu, abych uviděla show dronů.
Nikdy v životě neviděla nic takového. Bylo to moc zajímavé, ale bylo to trochu děsivé, protože bylo tam hodně-hodně lidí!
Dokonce v určitém okamžiku začala tlačenice. A memoriál byl k večeru třikrát více, než odpoledne.
Pro mě, to byl nejkrásnější svátek. Cítila jsem ducha jednoty národu.
Roher Perez
Nevěděl jsem, kde sametová revoluce začala, proč vznikla a jak ovlivnila životy mnoha lidí v České republice. Po včerejších demonstracích a mnoha událostech jsem pochopil, proč jsou demokracie závislé na svém obyvatelstvu a jak může vůle lidu významně změnit způsob řízení země.
Byl jsem na Národní třídě, na Václavském náměstí a u Národního divadla, byl jsem šokovaným tím množstvím lidí, kteří chodili na demonstrace s vlajkami, vzkazy, svíčkami, obrázky a vykřikovali své názory sjednoceně jako jeden.
Pro mě to byla zcela nová zkušenost, ale také jsem se dozvěděl o roli studentů a roli Václava Havla v integraci země a jejích obyvatel proti komunistické nadvládě.
Viděl jsem mnoho lidí, kteří si užívali demonstrace a zapalovali svíčky v centru Prahy. Nejvíc mě překvapilo, jak se zachovali, když se všechny tyto události odehrály jedna po druhé. Bylo také zajímavé vidět účast teenagerů a dětí se svými rodinami nebo přáteli. To ve mně zanechalo dobrý dojem.
Valerie Abramova
Mezinárodní den studentstva (a také Den boje za svobodu a demokracii) jsem strávila v centru Prahy.
Základním kámenem mé procházky byl kostel Sv. Voršily: tam jsem přišla, abychom měla možnost poslouchat prědem nahrané příběhy mnišek o náboženství a jeho vývoje v dobu socialismu. Měla jsem to poslouchání moc ráda.
Sestry vyprávěly hodně různé věci, a jestli o tom říci stručně, tak se ony povídaly o tom, že v dobu totality (zejména v 50. letech) víra byla krutě omezena. Ty, které chtěly sloužit Bohu, měly zapomenout na nějakoukoli kariéru: jeptišky, které měly vzdělání (například jedna z nich byla učitelkou) posílali pracovat do pole. Tam ony kopaly brambory, sbíraly řepy, tj. zabývaly se «skutečnou a hlavně užitečnou prácí”.
Také jsem zjistila zajímavou informaci, že Svatá Voršila byla a je patronkou studentů a že v období demonstrace 17. listopadu 1989 se kostel Sv. Voršily stal útočištěm pro studenty, které byli stíhání policií. Policisté nešli dovnitř kostelu, a proto to byla možnost se uchýlit a přečkat nějakou dobu.
Zároveň s tím sestry se povídaly o svém životě, o tom, jak se dostaly k Bohu a církvi, to bylo zajímavé. Líbil se mi nápad, že každý člověk má Boha především v sobě.
Po návštěvě kostela jsem byla na přednášce v tramvaji. Poslouchala jsem o událostech 1939 a 1989 let, nýbrž se mi to nezdálo moc poutavé, jelikož mě už to dvakrát vyprávěli.
Na ulici moje pozornost upoutali esenbáci, kteří chodili na chůdech a žertem hrozili zbít lidi, když oni nebudou dodržovat socialistický režim (Mezitím se je děti opravdu báli).
Také jsem viděla zázračné uliční muzikanty, retro auta s příběhy východních Němců a krásně báječný pozdím Prahy!
Dokončila jsem svou procházku v historické kavárně Louvre, odkud jsem se mohla podívat na rušnou Národní, očekávající natáčení televizí.